Jaroslava Brhlíková

Paní Jarce bylo 18 let, byla tehdy zamilovaná až po uši, a nic jiného pro ni v tu chvíli neexistovalo. Zřejmě nápor silných emocí byl prvotním spouštěčem nynější nemoci. Zničehonic ji totiž najednou na docela kratičký moment jakoby ochrnula pravá polovina těla. Na 10 sekund maximálně, ale zato několikrát denně.
Absolvovala mnohá vyšetření, problémy po pár dnech ustaly, na nic se nepřišlo. Dál žila jako každá mladá holka - tedy aktivně. Studovala vysokou školu, sportovala, hodně chodila pěšky. Zhruba dva roky po prvotních příznacích při chůzi začala pociťovat nezvyklou únavu nohou, navíc ji začala brnět ruka. Hned cítila, že něco není v pořádku. Také začala zakopávat, dokonce párkrát upadla. Obvodní lékařka tehdy problémy odbývala, jako by dávala najevo, že si paní Jarka vymýšlí. A tak se snažila ještě více cvičit. Když už cítila, že se  opravdu děje něco špatného, objednala se znovu na neurologii.
Tehdy poprvé podstoupila lumbální punkci, která stanovila diagnózu. V jednadvaceti letech se stala pacientkou s roztroušenou sklerózou. Tou dobou opět prožívala velké emoční vypětí. S někdejší velikou láskou se rozcházeli, blížily se státnice. Řešila tolik věcí, nicméně si dodnes pamatuje ten okamžik, kdy jí maminka volala výsledky vyšetření. Pod náporem všeho ostatního se tenkrát rozplakala. O nemoci tehdy ale nic nevěděla, takže se zase tolik nehroutila.

První větší ataku měla po narození syna, ale zvládlo se to. Tři roky byla na rodičovské dovolené a další zdravotní problémy se přihlásily, když se vrátila zpět do zaměstnání. Celkově se zdravotní stav začal celkem rychle horšit.
Nyní je v poslední době již silně omezená, v pohybu kvůli spasticitě, chybějící fyzické síle, špatné rovnováze. A následkem toho i samostatnosti, která jí hrozně moc chybí. Přesto se ale pořád snaží žít co „nejnormálnější, obyčejný“ život, být dobrou, normální maminkou, manželkou, kamarádkou…

Je pro ni důležité zůstat v kontaktu se světem, každodenním životem lidí, důležitost toho, že může chodit do práce, je pro ni obrovská. 
Její velkou radostí je 11 letý syn Honzík. Čas strávený s ním a manželem je pro ni nadevše. Nyní se pohybuje pomocí chodítka, ale neujde bohužel velké vzdálenosti. Když má „dobrou formu“, zvládne 300-400 m. Bohužel jsou dny, kdy se nohám nechce udělat ani krok, jsou příliš slabé. Proto paní Jarka požádala NF Josefa a Olgy Řepkových o mechanický vozík, aby mohla být s rodinou venku co nejvíce.

Příspěvek byl poskytnut na mechanický vozíček.