Komu už jsme pomohli, Strana 4

Maminka Lucie je samoživitelka dvou synů ve věku 4 roky a 2 roky. Je na rodičovské dovolené. Bohužel mladší syn Vladik se narodil s kombinovanou vrozenou srdeční vadou, a je již po sedmi operacích a jedné katetrizaci. Během těhotenství nebylo nic zjištěno. Až doktor z novorozeneckého oddělení v den propouštění z porodnice poslouchal Vladíka na srdíčku a uslyšel šelest. Následně byl zavolán dětský kardiolog, který podezření potvrdil. Další den byl Vladik v kritickém stavu převezen do FN Motol na dětské kardiocentrum a následující den byl operován (koartace aorty a bandáž plicnice). V říjnu loňského roku byl na dalším zákroku, kde se řešil defekt komorového septa a debandáž plicnice. Bohužel po dvou dnech na JIRP se Vladikovi přitížilo, a musela se provést reoperace.

Nakonec maminku s Vladikem propouštěli 1. 11. 2022, a 1. 12. je čekala první pooperační kontrolu, při které lékaři zjistili, že Vladikovi selhala funkce levé komory. Následovala další operace. Byl napojen na mimotělní oběh, aby si levá komora mohlo odpočinout, a aby dostala šanci na opětovné fungování. Hospitalizace trvala několik týdnů.

Vladik kvůli těmto vadám hůře přibírá na váze. Musí se vyhýbat respiračním onemocněním, a rodina je tak stále v přísné karanténě. Právě i z tohoto důvodu starší syn ještě nesměl nastoupit do školky.

Příspěvek byl použit na koupi čističky vzduchu se zvlhčovačem.

Daniel je třicetiletý muž, který se svojí partnerkou vychovává dvě dcery, které jsou jeho hnacím motorem, a díky kterým neztrácí chuť do života. V roce 2021, konkrétně 16. ledna, se mu stal úraz poté, co skočil šipku do závěje sněhu a zlomil si 5. krční obratel. Toto zranění bohužel způsobilo ochrnutí od prsou dolů (kvadruplegie).

Příspěvek byl použit na pořízení transportní podložky.

 Terezka se narodila v roce 2010 jako úplně zdravé miminko. Zjištění, že něco není v pořádku, přišlo až o pár měsíců později. První problém, který nastal, byl, když dětská lékařka v Terezčiných třech měsících zjistila, že malá má šelest na srdíčku. Terezka byla poslána na kardiologii, kde se zjistilo, že má zúženou plicnici, ale že tato vada není tak závažná. O měsíc později rodiče zpozorovali, že Terezce nepatrně ujíždí jedno očičko. Byli tedy vysláni na oční, tam se po několika měsících dozvěděli, že malá nevidí dobře na dálku (má -9,5 a -5 dioptrií) a má strabismus. Další varovný signál přišel, když v šesti měsících ještě neuměla dělat to, co ostatní "normální" děti v tomto věku dělají. Začali tedy cvičit, plavat, rehabilitovat, ale Terezka se stejně moc nezlepšovala. Zpočátku to jen vypadalo, že je třeba línější, protože na vnější pohled nevypadá, že by trpěla nějakým závažným onemocněním. Když se však ještě ani v roce neuměla sama posadit, byli vysláni na neurologii.

A tak začal velký kolotoč všemožných kontrol a putování po různých vyšetřeních. Nikdo si však nevěděl rady a dlouho se netušilo, co s Terezkou doopravdy je. K srdíčku, očičkám a špatnému rozvoji pohybu přibyly vysoké jaterní testy (hepatopatie), hypotonie ("slabé svaly"), koagulopatie (laicky řečeno - Terezka má snížené hodnoty srážení krve, ale i hodnoty krvácení a v praxi to znamená, že když přijde nachlazení, viróza atd. a s tím spojené vysoké horečky, tak musí být dostatečně zavodněná, jinak může dojít ke vzniku trombóz - sražení krve, takže většinou skončí v nemocnici na kapačkách + injekcích….), cerebelární a neocerebelární syndrom a Dandy Walker varianta (atrofie mozečku - má menší levou polovinu mozečku). Po těchto zjištěních paní doktorku - neuroložku - napadla finální diagnóza. Poslala rodinu do Ústavu dědičných metabolických poruch VFN v Praze, kde všem udělali testy, a po asi půlroce čekání na výsledky a roce "běhání po doktorech" v lednu 2013 sdělili, že podezření paní doktorky je správné, a že Terezka má CDG syndrom typu 1A - v současné době se užívá označení spíše PMM2-CDG.

CDG syndrom, neboli porucha glykosylace proteinů, je vzácné dědičné metabolické onemocnění. Toto onemocnění postihuje centrální nervový systém a všechny ostatní orgány v těle. Ve světě je zatím známo asi jen 1000 pacientů s CDG syndromem, z toho přibližně 800 s typem 1A…. Jelikož je tento syndrom diagnostikován zatím krátkou dobu (od roku 1980) a je tak málo pacientů, neexistuje prozatím žádná léčba tohoto podtypu a ani moc dostupných informací. Léčit se dají jen symptomy. Ani se nedá dopředu říct, jak se který pacient bude vyvíjet. Každého toto onemocnění postihuje v jiné míře a v jiných oblastech.

A jak je na tom Terezka dnes? Už je to 12ti letá slečna, kterou stále zajímají stejné věci jako její vrstevníky (mobil, tablet, YouTube, make-up … :)), a na kterou jde i puberta, což je zároveň velmi náročné, protože její psychický vývoj úplně neodpovídá věku, ale na druhou stranu je na tom stále krásné to, že rodiče prožívají stejné věci, jako i rodiče zcela zdravých dětí po celém světě. Terezka sama nechodí, ale aktivně využívá vozík a na krátké vzdálenosti zvládne občas i chůzi ve zdravotním chodítku. Chodí do 5.třídy Základní školy a praktické školy Arkadie, kde se jí moc líbí. Mezi její koníčky patří plavání, koně - hipoterapie, malování, výlety a cestování a chtěla by se naučit jezdit na kole (resp. tříkolce). A právě kvůli cestám a výletům potřebovali rodiče pořídit pohon k Terezčinu vozíku, jelikož Terezku berou opravdu úplně všude, což znamená i do hor, nerovných a kopcovitých terénů.

Příspěvek byl použit na pořízení přídavného motoru k vozíčku.

Péťa se narodil v roce 2010, a i když kontrola na genetice i kontrola plodové vody ukazovala, že je vše v pořádku, přesto mu lékaři po porodu diagnostikovali Möebiův syndrom, který je dost vzácný, a má ho v republice zhruba 14 lidí. Dále má centrálním hypotonický syndrom. Möebiův syndrom je nehybnost mimických svalů. Péťa není schopný se usmát nebo se mračit, nemůže sát, musel se naučit polykat a má problém s kousáním. Nemluví. I když už používal asi 10 slov, po epileptickém záchvatu přestal mluvit. Zůstalo mu jediné slovo - HAM (pro pití). Dneska je již naštěstí bez léků na epilepsii.

Přes jeho mentální postižení - středně těžká mentální retardace - se naučil "číst a psát" na tabletu, takže v současnosti s okolím komunikuje pomocí jedno - dvouslovných výrazů. Také nikdy nebude automaticky mrkat. Možná se ho to povede naučit, ale tvořit slzy se mu nebudou. Rodiče mu musí do očí kapat tzv. umělé slzy, jinak mu hrozí oslepnutí. Naštěstí při spaní oči zavírá, takže mu je nemusí na noc přikrývat sterilními polštářky.

Hypotonie je diagnóza běžnější. Je to ochablost všech svalů v těle. Naštěstí Péťovi cvičení pomáhá. A také lázeňský rehabilitační pobyt ho pokaždé posune o kousek dál. Nyní se už pohybuje doma po "čtyřech" nebo po "zadku". S pomocí se mu daří stoupnout si a chodit kolem stěn či nábytku. Také "ujde" se čtyřbodými berlemi nebo za ruce 10 - 50 metrů, ale i to je pro něj velký výkon. Do klasické chůze je to dost daleko, ale stejně toho dokázal, i přes prognózy lékařů hodně, protože má vše ztížené hypotonií. Bohužel ochablost svalů způsobila, že má oboustrannou valgozitu krčků (nemá kyčle správně v jamkách), těžkou planovalgozitu obou nohou, což znamená, že prakticky "chodí po kotnících" a bez ortéz nesmí chodit. Dále trpí velkou progresí skoliózy - úhel páteře má teď 45° do leva. Má ortézu trupu na noc i na denní sezení ve vozíku, se kterým se pohybuje mimo domov.

Příspěvek byl použit na pořízení nového vozíčku.

Paní Hana se s manželem poznala v zaměstnání. Krátce na to spolu začali chodit. To bylo roku 2012. Z počátku bylo vše zalité sluncem, jak se říká. Postupem času se začaly ukazovat drobné problémy, kterým bohužel nepřikládala takovou váhu. V roce 2018 měli svatbu, a krátce na to se narodil první syn Oldřich. Maminky veškerá pozornost byla upřená k dítěti, a tou dobou se začaly ukazovat závažnější problémy. Manžel začal dávat najevo, že mu nevěnuje příliš času. Vždy byl vznětlivější povahy, stačilo málo a dokázaly jej vytočit i maličkosti, nebo věci rád překrucoval apod. Od doby, kdy nastoupil k AČR, má zpětně pocit, že se tyto špatné vlastnosti ještě umocnily.

Jak šel čas, přibývalo starostí, ubývalo financí, a tím vznikaly občasné rozpory mezi manželi. Na podzim roku 2020 paní Hana zjistila, že je těhotná. Byl to pro ni šok. Olinek byl vždy velice citlivé a extrémně vnímavé dítě, a v jeho dvou a půl letech s ním začaly problémy. Možná kombinace období vzdoru, neharmonického soužití doma apod. Nicméně náročné natolik, že se situaci rozhodla řešit přes odborníky a začala se synem docházet k dětské psycholožce, následně i psychiatričce. Syn má diagnostikováno ADHD a další přidružené problémy. Po narození druhého syna Lukáška se Olinkovy stavy a nálady měnily jako na houpačce. Opět byla maminka na vše kolem dětí sama. S nástupem staršího syna do školky, řeší neustále nemoci. Uvědomuje si, jak byl manžel vždy tak pracovitý a spravoval dům, ovšem dětem se vůbec nevěnoval, domů přinášel negativní emoce, často křičel apod. Vše nakonec vyeskalovalo v říjnu roku 2022. Celá situace byla nahlášena na PČR, a s dětmi maminka od manžela odešla. V současné době dochází do intervenčního centra v Olomouci, a konečně se podařilo najít nové bydlení. Bohužel finanční situace nebyla dobrá, aby si za současných podmínek mohla dovolit nám adekvátní bydlení. Z tohoto důvodu se na nás paní Hana obrátila.

Příspěvek byl použit jako úhrada kauce za byt.

Gagik se narodil v roce 2013, byl úplně zdravý a aktivní kluk. V roce 2016 u něj došlo při autonehodě k úrazu michy a od té doby se učí chodit znovu. V AFO ortézkách drží lépe rovnováhu, chodidla jsou v lepší poloze a chůze je stabilnější, což chrání syna od pádu a dalších úrazů. Nové ortézy potřebuje každých 8 až 10 měsíců.

 
Příspěvek byl použit na vyhotovení nové ortézy.

Maminka Azhibayeva Lazzat má 4 děti - 3 dcery a jednoho syna. Do České Republiky se s manželem přistěhovali v roce 2006 z Kazachstánu. Bydleli nejprve v Havířově, poté se přistěhovali do Ústí nad Labem. S manželem mají vystudované vysoké školy, ale ani jeden z nich nepracuje v oboru. Manžel je veterinář, ale vzhledem k tomu, že vysokoškolský diplom mu zde nebyl uznán, si udělal svářečské zkoušky a pracuje jako svářeč nedaleko Ústí nad Labem. Maminka pracovat nemůže, jelikož syn Umar potřebuje nepřetržitou péči. Umar má diagnózu PAS a 4. stupeň závislosti na péči. Narodil koncem října 2009 jako zdravé miminko. Do dvou let rostl, učil se a uměl všechno, co děti v tomto věku dělají: říkal máma, táta, jménem volal na sestry. Rád si čmáral a na procházkách ukazoval a pojmenovával auta a autobusy. Často si kopal do míče s tátou, a lidé si dělali legraci, že z něj určitě bude fotbalista. Pak přišel regres.

Nyní je Umarovi 13 let a vůbec nemluví. Potřebuje pomoc při sebeobsluze, neumí si říct, co chce a co se mu nelíbí. Neumí vyjádřit , že ho něco bolí. Rodiče tak vlastně neví, s čím a jak mu mohou pomoci. Umar se tím pádem dostává do afektů, což je problém doma i ve škole. Snaží se mu co nejvíce věnovat a dbát rad a pokynů terapeutů, kteří s Umarem pracovali a pracují. V bytě vyčlenili jednu místnost, do které z ušetřených peněz zakoupili trampolínu, variabilní oblouk a na stěnu nechali udělat žebřiny. Ve speciální škole, kde aktuálně navštěvuje 7. třídu, byl obrovský problém v tom, že nejvíc času trávil v leže na koberci. Díky radám pchycholožky, která se zabývá ABA terapií, a díky ABA kurzům, se podařilo v průběhu posledního roku naučit Umara sedět u stolu a poskládat jednoduché vkládačky. Tato metoda by mohla pomoci zlepšit život Umarovi i celé rodině. Bohužel je tato terapie finančně náročná a proto se rodiče rozhodli požádat o pomoc.

  
Příspěvek byl použit na úhradu ABA terapií na 3 měsíce.

Tomáš se narodil v roce 1991, a již jeho první chvíle na světě nebyly jednoduché. Musel být ihned po porodu křísen a několik dní prožil na oddělení JIP. Později mu bylo diagnostikováno DMO. O Tomáše pečuje maminka, která je samoživitelkou, a pro svého syna potřebovala pořídit vybavení k vozíku, které není hrazené zdravotní pojišťovnou.

Příspěvek byl použit na zakoupení polohovací stupačky, bezpečnostního pásu a fusaku do zimy.

V zařízení souhrnně nazvaném Stacionář Proboštov, ulice Kpt. Jaroše 50/3 nabízí klientům 3 sociální služby: denní stacionář, týdenní stacionář a odlehčovací službu. Návštěvy v zařízení Stacionář jsou vhodné především pro osoby, které mají sníženou soběstačnost a vyžadují dlouhodobou pomoc druhé osoby. Základním kritériem při poskytování služeb ve stacionáři je individuální přístup ke každému klientovi, ať už to je v umožnění jeho denního rytmu života dle zvyků a potřeb, nebo možnost výběru stravování. Stálý tým pracovnic a pracovníků zajišťuje hladký chod zařízení, které je rodinného typu. Pro klienty ve stacionáři zajišťují různé aktivizační programy - individuální a skupinové cvičení, trénink paměti, pomoc při individuálním trávení volného času atd. - vše dle potřeb klientů a možností jednotlivých služeb.

Příspěvek byl použit na zakoupení dvou polohovacích lůžek s antidekubitními matracemi..

Jaroslav oslaví letos 31. narozeniny. Jeho vstup do života nebyl zrovna jednoduchý. Po krvácení do mozku, které vzniklo při těžkém porodu, byl kříšený a trpí dětskou mozkovou obrnou. Je zcela odkázaný na pomoc druhé osoby. Pohybuje se pomocí invalidního vozíku a centrum jeho relaxace je polohovací postel. Díky velké podpoře rodiny – rodičů (zejména maminky, která s Jaroslavem poctivě cvičí už od 10. dne porodu Vojtovu metodu) a nyní i díky fyzioterapii, na sobě neustále pracuje a nevzdává nic, i když nám tohle všechno nedokáže říct, pouze napsat, pomocí ukazovátka, které má umístěné na hlavě, jelikož má postižené i centrum mluvení. Jaroslav bydlí s maminkou, která je samoživitelka a pečuje o něj každý den. Téměř každý den navštěvuje aktivační centrum, Jsme tady, kde využívá službu osobní asistence. Ta je pro rodinu velmi náročná na financování. Proto nás Jaroslav požádal o finanční pomoc, na zaplacení této osobní asistence.

  Příspěvek byl poskytnut na 300 hodin osobní asistence, což odpovídá asistenci na cca 3 měsíce.

Pan Bronislav je invalidní důchodce, který žije společně se svou manželkou a třináctiletým synem v domě, který si koupili na hypotéku, a kde by chtěli strávit důstojné stáří. Protože pan Bronislav trpí chronickými bolestmi a mnoha dalšími onemocněními, u kterých se očekává progresivní vývoj, je zapotřebí pořídit elektrický vozík. Problémy s chůzí se nadále zhoršují a delší cesty jsou již nezvládnutelné. Na elektrický vozík přispělo několik nadací a organizací, a zbývalo doplatit 1.600 Kč. Proto se pan Bronislav obrátil na Nadační fond Josefa a Olgy Řepkových.

Příspěvek byl poskytnut na zaplacení doplatku za elektrický vozík.

Jana bydlí s rodinou v Sokolově a je maminkou 9.měsíčního syna Kubíčka. Před čtyřmi měsíci byla ještě studentkou v Českých Budějovicích oboru Etika v sociální práci. Bohužel 16.května se její život změnil v noční můru. Po týdenních nepřetržitých bolestech zad, nevolnostech, které vedly až k dehydrataci a poslední den se dostavila dušnost, při které nemohla dojít z ložnice do jiné místnosti, aniž by nedýchala jako dostihový kůň, byla přijata do Sokolovské nemocnice na JIP, kde podstoupila CT vyšetření, při kterém se zjistilo, že má výpotek na srdci. Urychleně byla převezena do Karlovarské nemocnice, kde výpotek odsáli. Druhý den udělali echo srdce a celotělové CT, kde byl vidět útvar, který na srdci být nemá. Byl nutný převoz do pražského IKEMU, kde se provedla biopsie. Na výsledky Jana čekala 3 dny. Měla strach, ale zároveň byla připravená na všechno. Hlavně chtěla vědět, na čem je a jakou má šanci. Výsledky přišel říct pan docent, který je zároveň Janin ošetřující lékař. Jeho slova byla: ,,Bohužel nádor je zhoubný, má 11 cm. Roste z pravé síně a prorůstá srdcem. Máte malé metastáze na játrech, ale naštěstí jsou milimetrové. Toto onemocnění mají pouze 2 lidé v ČR ročně. Prognóza je 60 % ku 40 %. Zkusíme Vás léčit chemoterapií. Pokud by zabírala budeme v ní pokračovat dál. Pokud by nezabírala, máme další možnost, a to nasadit jinou léčbu." V tento den se Janě zastavil celý svět. Všechny plány, které měla, ztroskotaly. Věděla, že jediné, co teď musím udělat, je začít bojovat a nepřipouštět si špatný konec. Má přeci pro koho žít a největším hnacím motorem je její syn, úžasný manžel, milující rodina a přátelé, které tu nemůže nechat.

Po propuštění z nemocnice přerušila školu. Manžel kvůli jejímu zdravotnímu stavu zůstal doma, tudíž rodina přišla o část jeho platu. Dne 8.6. 2022 začala náročná cesta k uzdravení – první chemoterapie. Měla veliké obavy, jak se s ní tělo vypořádá, ale zatím to zvládá velice dobře. Sice po chemoterapiích nemůže v noci spát, ale to druhý den dospí. Po 3. chemoterapii musela dát pryč vlasy, protože začaly vypadávat. První den je oplakala, ale nakonec si řekla, že jsou to jen vlasy a ty dorostou. Důležité je se uzdravit. V tuto chvíli se snaží užívat si každý den s rodinou, přáteli.

Příspěvek byl poskytnut na zaplacení léčebných výdajů a na pomoc s rodinným rozpočtem..

Tomáš si v 16ti letech při skoku do vody zlomil krční obratle a následně ochrnul od hlavy dolů (kvadruplegie). Po hospitalizaci v nemocnici následovaly pobyty na SRJ Motol a v Rehabilitačním ústavu Kladruby, kde díky pravidelnému cvičení a posilování částečně rozhýbal ruce.
Snaží se každý den cvičit i doma, aby se zase o kousek posunul dopředu.

Tomáš v tomto roce úspěšně odmaturoval a byl přijat ke studiu na ČVUT. Se studiem ale souvisí i bydlení v Praze. Na koleji, kde Tomáš bude žít, jsou nevyhovující postele. Lidé s poruchou hybnosti potřebují širší postel s polohovacím roštem, aby tělo nebylo neustále v jedné poloze a nevznikaly tak dekubity a jiné problémy. Proto Tomáš požádal o finanční dar na pořízení postele a elektrického polohovacího roštu.

Příspěvek byl poskytnut na zakoupení postele a elektrického polohovacího roštu.

Sídlem Nadačního fondu Lucie je Urologická klinika Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, která byla založena v roce 1976. Její věhlas je od samého začátku spojen se jménem osobnosti světového formátu. Profesor Eduard Hradec, DrSc., první přednosta kliniky, průkopník moderní české urologie a spoluzakladatel Evropské urologické společnosti, dokázal společně s týmem nadšených a erudovaných spolupracovníků pozvednout českou urologii na úroveň srovnatelnou s nejvyspělejšími státy světa.

Moderní vybavení kliniky a umění kolektivu lékařů si již dávno získaly mezinárodní uznání a respekt. Výlučnost kliniky je dána spektrem výkonů a komplexností léčby, která je věnována pacientům všech věkových skupin.

Oddělení dětské urologie se zabývá hlavně rekonstrukcí vrozených vývojových vad močového traktu. Mikrochirurgická technika, kdy jsou tkáně preparovány pomocí mimořádně jemných nástrojů, umožňují operovat tyto děti již několik dní po narození.

Významná je léčba pacientů s nádorovými onemocněními, jejichž počet bohužel každoročně narůstá. Mezi nejčastější nádory u mužů patří rakovina prostaty, ale i nádory močového měchýře nebo ledvin nejsou vzácností. Operační léčba těchto chorob představuje řadu hodin náročných výkonů. Klinika se věnuje i léčbě některých vzácných druhů nádorů, například rakoviny penisu. V této oblasti má velké zkušenosti, když soustřeďuje většinu pacientů z ČR.

Klinika se zabývá i diagnostikou a léčbou řady onemocnění, která svou četností představují závažný společenský problém, jako je nezhoubné zvětšení prostaty u mužů nebo poruchy udržení moče u žen.

Všechny tyto náročné diagnostické procesy, operace a systém pooperační péče jsou životně – nebo chcete-li – smrtelně závislé na speciálním vybavení a vzdělaném, pečlivě vycvičeném personálu. Moderní špičková urologie se neobejde bez moderních přístrojů a nástrojů a odpovídajících finančních prostředků.

Proto vznikla v roce 1992 Nadace Lucie, jejíž cestou se podařilo do roku 1999 získat celkem 6 140 000,– Kč, které byly použity k nákupu diagnostických přístrojů a operační techniky. Nadace Lucie byla v roce 2000 transformována v souladu s novými zákonnými normami na Nadační fond Lucie, který je řádně registrován u nadačního rejstříku vedeného městským soudem v Praze pod sp. zn., oddíl N, vložka 337.

Cílem Nadačního fondu Lucie je podpora projektu včasné diagnostiky a léčby urologických onemocnění v dětském i dospělém věku, zajištění nejmodernějších přístrojů a pomůcek nezbytných pro špičkovou péči i vytvoření podmínek pro dosažení vysoké erudice lékařů a středního zdravotnického personálu.

Finanční situace Nadace a následně i Nadačního fondu Lucie byla vždy transparentní a přehledná, pozitivem je jistě i jejich nulová režie. Získané finanční prostředky jsou soustřeďovány na bankovním účtu, který byl k tomuto účelu založen. O jejich využití rozhoduje správní rada, jejímiž členy jsou významné a uznávané osobnosti odborného i společenského života. Nad hospodařením nadace bdí tříčlenná dozorčí rada.

Tým vynikajících odborníků kliniky a emeritní přednosta – předseda správní rady prof. MUDr. Jan Dvořáček, DrSc., dokázal přesvědčit mimořádnou kvalitou své práce a získat celou řadu významných sponzorských osobností a firem. Také jim patří dík za to, že Urologická klinika VFN a 1. LF UK v Praze patří k evropské elitě.

Příspěvek byl poskytnut na podporu projektu diagnostiky a léčby urologických onemocnění, zajištění nejmodernějších přístrojů a pomůcek.

Ještě před necelými třemi lety byla rodina Hessových šťastná - máma, táta, dcerka Andrejka (tehdy 3, 5roku) a syn Mareček (tehdy 20 měsíců). Když tu náhle po prodělané bronchitidě v říjnu 2019 selhalo Marečkovi srdce. Skončil se srdeční podporou v nemocnici a byl zapsán jako urgentní čekatel na transplantaci. Nebylo toho málo a během zápaseni o život prodělal krvácení do mozku, jehož následkem byla prakticky slepota a nemožnost ovládat ruce a nohy. Každý den jezdila maminka do nemocnice, kde se s velkým úsilím, stimulací a cvičením podařil malý zázrak, Mareček opět začal vnímat očima a používat více ruce. Nohy moc používat nemohl, byl kvůli srdeční podpoře odkázán na postel. Byl proto opět zařazen na transplantační listinu. Mareček čekal na transplantaci 10 měsíců v nemocnici. V srpnu 2020 se podařilo a přišlo nové srdíčko.

Konečně v květnu 2021 se zdravotní stav Marečka ustálil, léky byly správně nastaveny a tak se mohlo začít více cvičit, chodit na terapie. Podařilo se mít 2x týdně hipoterapii a k tomu jednou týdně neurorehabilitace. Mareček začal opět používat nožičky, zkouší kroky, učí se sám jist... Začal se posouvat dopředu, nyní je už opět na úrovni cca 2letého dítěte. Vše se začalo lepšit.

Rodina by chtěla synovi dopřát intenzivní čtyřtýdenní neurorehabilitační terapii na klinice, kam chodí ambulantně cvičit. Je potřeba, aby se naučil správně chodit, běhat, aby posílil nohy a i nové srdíčko.

Příspěvek byl poskytnut na úhradu čtyřtýdenní intenzivní neurorehabilitace.

Ariana je od svých 12ti let handicapovaná v důsledku virového zánětu mozku a odkázaná na celodenní péči blízkých osob. Pohybuje se výhradně pomocí elektrického invalidního vozíku. Baterie však v invalidním vozíku bohužel degradovaly v důsledku nepoužívání během rekonstrukce přístupové cesty. Z tohoto důvodu nebylo možné řešit opravu/výměnu formou reklamace a bylo nutné baterie zakoupit. Vzhledem k předchozím výdajům za veškeré nutné stavební bezbariérové úpravy domu a okolí nás rodina požádala o finanční dar.

Příspěvek byl poskytnut na zakoupení nové baterie do elektrického invalidního vozíku.

Daniel je otec samoživitel. Rozsudkem OS Beroun má do péče svěřeného 4 letého syna. Matka pravidelně nehradí výživné a je na ni podána exekuce. Bohužel zatím bez výsledku. Daniel pobírá 1. stupeň ID, nemocenskou a příspěvek na péči. Kvůli svému zdravotnímu stavu není schopný pracovat.

 
V roce 2020 Daniel podstoupil implementaci srdeční chlopně. Nyní je zařazen na čekací listině pro budoucí transplantované pacienty. Vzhledem k srdeční podpoře je nereálné, aby Daniel sportoval, a tak po měsících na podpoře přibral několik kilogramů. V takovém množství jsou ale již kontraindikací k budoucí náročné operaci srdce. Po sezení s nutriční terapeutkou, která mu nastavila jídelníček, mu bylo doporučeno zakoupení léku, který má pomoci se shazováním kilogramů. Tento lék potlačuje chutě a výrazně napomáhá k odbourávání tuků. Tím by byly Danielovy šance na transplantaci srdce daleko vyšší.

Vzhledem k finanční situaci si tento lék Daniel nemohl dovolit, proto nás požádal o pomoc.

Příspěvek byl poskytnut na zakoupení léků.

Pan Bronislav je invalidní důchodce, který žije společně se svou manželkou a třináctiletým synem v domě, který si koupili na hypotéku, a kde by chtěli strávit důstojné stáří. Protože pan Bronislav trpí chronickými bolestmi a mnoha dalšími onemocněními, u kterých se očekává progresivní vývoj, potřebuje dům upravit, aby odpovídal bezbariérovým podmínkám. Jedna z nejdůležitějších byla rekonstrukce koupelny. Na financování se podílela rodina, ale také nadace Agrofertu a Dobrý Skutek. Přesto zbývala doplatit částka 8.287 Kč. Proto se pan Bronislav obrátil na Nadační fond Josefa a Olgy Řepkových.

Příspěvek byl poskytnut na zaplacení doplatku za rekonstrukci koupelny.

Jaroslav oslavil letos 30. narozeniny. Jeho vstup do života nebyl zrovna jednoduchý. Po krvácení do mozku, které vzniklo při těžkém porodu, byl kříšený a trpí dětskou mozkovou obrnou. Je zcela odkázaný na pomoc druhé osoby. Pohybuje se pomocí invalidního vozíku a centrum jeho relaxace je polohovací postel. Díky velké podpoře rodiny – rodičů (zejména maminky, která s Jaroslavem poctivě cvičí už od 10. dne porodu Vojtovu metodu) a nyní i díky fyzioterapii, na sobě neustále pracuje a nevzdává nic, i když nám tohle všechno nedokáže říct, pouze napsat, pomocí ukazovátka, které má umístěné na hlavě, jelikož má postižené i centrum mluvení. Jaroslav bydlí s maminkou, která je samoživitelka a pečuje o něj každý den. Téměř každý den navštěvuje aktivační centrum, Jsme tady, kde využívá službu osobní asistence. Ta je pro rodinu velmi náročná na financování. Proto nás Jaroslav požádal o finanční pomoc, na zaplacení této osobní asistence.

Příspěvek byl poskytnut na 300 hodin osobní asistence, což odpovídá asistenci na cca 3 měsíce.

Petr v roce 1990 utrpěl úraz při autohavárii jako spolujezdec. Levá noha mu musela být amputována pod kolenem. Pravou nohu se zpočátku doktoři snažili zachránit různými cestami - plastiky, reoperace. Bohužel ale marně, a poprvé byla pravá noha amputována pod kolenem v roce 1994 z důvodu špatného prokrvení, bolesti a problému s krevním oběhem. V roce 2018 došlo ke zhoršení zdravotního stavu pravé nohy, a tak musela být reamputována nad kolenem.

Petr i přesto, že měl oboustrannou podkolenní amputaci, začlenil se do běžného života. Chodil do práce, jezdil na kole, hrál na bicí nástroje, chodil na dlouhé výlety. Po červenci 2018 se jeho pohyb rapidně omezil. Věnuje se zejména plavání, rád jezdí do přírody, fotografuje. Díky bionickému kloubu by se mu pohyb opět usnadnil a zvládnul by mnohé věci jako před reamputací.

Příspěvek pokryl doplatek na bionickou protézu.